o mém plemeni I.
Jak už jsem zmiňovala v úvodu, jsem středoasijský pastevecký pes. V "techničáku" - jak říká panička tomu papíru, co se mnou nafasovala- je ještě zkratka SAO. Naše plemeno se vyznačuje neobyčejnou krásou a vysokou inteligencí, jak je vidět i na mně. Moji pradědové a prabáby pochází odněkud z východu, z Ruska a tak a prý v prehistorii nejkrásnější a nejčistší představitelé mého plemene bydleli v Turkménii. Ti ale byli světlí a flekatí, takže po těchto předcích jsem zdědila leda tak konce tlapek a to ještě jen pokud neprší a není bláto. Ani nevím, kdo přesně jako první dovezl středoasiaty do střední Evropy, už je to přes dvacet let, ale každopádně to byl dobrý nápad. Já jsem se totiž narodila už tady. Kdybych se narodila někde na Urale, tak bych asi neměla moji paničku. Pochybuju, že by pro mě jela tak daleko - no i když ona je schopná ledasčeho.
Co se týče vzhledu středoasiatů, tak asiat může být bílý, hnědý, béžový, zlatý, rezavý, černý, flekatý a strakatý nebo i jednobarevný, taky srst máme různou - úplně krátkou nebo delší. Máme krásné, velké, silné, osvalené tělo a jsme užasně mrštní, když to potřebujeme. Vysocí jsme taky dost, holky aspoň 60cm v kohoutku a chlapi ještě o 5 cm víc, jinak se s náma nikdo nebaví o tom, že jsme praví azouši. A když jsme takoví velcí a silní, tak taky něco vážíme. Třeba Cid je těžší než naše panička a Daisynka váží tak asi stejně jako ona. Já jsem ještě malá, tak mám teprve asi 50 kilo. Máme malé oči a to proto, že na tom východě ve stepích hrozně fouká a fouká tam písek a prach a to je hrozně protivné. Proto nám to příroda ulehčila tím, že máme malé oči a ještě k tomu hluboko posazené - takže je nepoulíme jako nějaká čivava a tak se nám do nich nedostane kdejaký čurbes. To je fajn. Taky jste si určitě všimli, že nemám uši a ocásek. A taky jste si určitě všimli, že Cid a Daisy uši mají a ocásek nemají. A někteří azouši mají uši i ocásek! To je síla, co? Abych vám to vysvětlila, musím zase zabrousit do histerie..teda historie. To v těch stepích, už tomu bude čtyři tisíce let zpátky, žili ti mí prapředci. Pásli stáda - ovečky, kozy a takovou podobnou havěť, co tam žije. Každé stádo páslo pár psů a motal se jim do toho i člověk, nějaký ten pasáček. Psi si tak hlídali to své stádo, pěkně logicky rozmístění kolem něho, vždycky si našli dobré pozorovací stanoviště, vyvýšené místo, odkud dobře viděli okolí a mohli hlídat, kdyby se náhodou ti pacholci vlci rozhodli jim nějakou ovečku sežrat. A když vlky některý azouš zmerčil, musel jednat. Aby vlci nepoznali, co si azouš myslí, neměl ocas. Ocas u nás psů totiž hodně prozradí. Proto stěňátkům asiatů pastevci ocásky sekali hned po narození, aby byli tito pejsci pro nepřátele nečitelní a taky proto, že takový ocas je ideální místo, za které vás nepřítel chytne. A uši? S těma je to takto: Když ta smečka vlků bojuje s azoušem, je mít uši hrozně nebezpečné. Ti dacani psa chytí za uši - jak je jich moc, tak každý za jedno- a třetí vlk mu rozerve hrdlo. Je teda fakt, že my máme na krku ještě takové laloky kůže, aby se jen tak každému nepovedlo nás do krku kousnout a kousl radši jen do kůže, no ale náhoda je blbec. Takže i ty uši se nám odpradávna sekají, aby vlci neměli žádnou šanci nás přeprat. A to je jasný, i ušima pes mluví, takže jsme zase u té nečitelnosti. Být bez uší má své velké výhody, třeba v létě netrpím záněty uší jako ta chudinka Daisy a Cidík. Jak začne teplo, klepou pořád hlavou, škrábou se a když moc naříkají, musí s paničkou k panu doktorovi a někdy nafasují i antibiotika, chuderky moje. A proč vlastně Daisy s Cidem uši mají? Protože jsou u nás - jak říká panička - blbé zákony, které zakazují sekání nebo tedy kupírování uší, že prý je to týrání zvířat. To by mě zajímalo, kdo to vymyslel? Když srovnám to štípnutí, když mi někdy když jsem byla malinká ouška fikli, když jsem je ještě neměla prokrvené, a každoroční i několikrát se opakující záněty těch mých dvou spolubydlících, co je větší týrání, no? No a ty zákony jsou tak super, že i kupírování ocásku se dnes už nesmí. Takže to pak asiat už není asiatem, ale jen pěkným psem. Ale naštěstí každý stát má své zákony a tak se někde kupírovat může a někde ne. Zjistila jsem, že u lidí, kteří našemu plemeni rozumí a načisto nám, azoušům, podlehli, u nich vítězí psi "komplet osekaní". Takže nelení a klidně si štěndo neváhají dovézt třeba z Ruska či přilehlých krajin, hlavně, aby měli toho pravého středoasiata. A stejně tak i panička s pánečkem byli úplně nadšení, když mě uviděli, že jsem taky celá osekaná. A navíc černá a to je paniččina barva, takže proto ta láska na první pohled.
No ale to zatím mluvím jen o tom, jak vypadáme, o té šlupce zvané exteriér. Ale to, co je na nás azouších tak moc ceněno a opěvováno, je zejména naše povaha. My jsme prostě jiní, my jsme prostě azouši. Máme svou hlavu. A to je asi nejvýraznější odlišnost od jiných plemen. Nám jen tak někdo něco nenakecá! Taky se nenecháme jen tak komandovat. Ne že bychom neposlechli, to jo - ale teda jen svého pánečka- ale musíme si to rozmyslet, jestli je to dobrý nápad, to, co po nás chce. Své pánečky všichni hrozně milujeme. Dali bychom za ně život. To je fakt! Bráníme je i jejich rodinu a majetek před zloději, násilníky a vrahy a nikdo nás to nemusí učit. Sami od přírody víme, co dělat a jak a kdy zakročit. A s nikým se nepářem. Co je našich pánečků, to je pro nás svaté. A hotovo.
Tím, že jsme hodně inteligentní, všechno rychle chápeme a rychle se učíme. Ale to neznamená, že bychom byli nadšení z nějakého šaškování na cvičáku. Nikdo z nás nechápe, proč bychom ze sebe měli donekonečna dělat blázny a milionkrát si sednout nebo lehnout, když už to umíme. Však vím, co po mně pánečci chtějí a když to bude potřeba nebo jim to udělá radost, tak poslechnu, ale nebudu se unavovat tím, že bych pro nic za nic mrhala energií. My jsme totiž od přírody hrozně šetřiví, tou energií. Původ je zase v té historii - protože ve stepích bylo odjakživa hrozně málo jídla, museli se naši předci naučit šetřit energií. Když se nic neděje, nejradši ležíme. Ale nespíme! Všechno dobře hlídáme a máme pod kontrolou. Když se nám něco nezdá, jdeme to omrknout a pak si zas lehnem.